Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DAUGHTERS se s poslední deskou stali kapelou, která k sobě poutá rozdílené subkultury. V parádním prostoru bratislavské Nové Cvernovky se shromáždila pestrá paleta figur napříč žánrem i věkem. Byli tu špinaví pravověrní grindrs a metalheads všech tvarů, hardcore nadesignovaní kids s blejskavými kérkami, čtvrnáctiletý kluk s mámou, která ho nechtěla pustit samotného na „rockovej koncert“, artovní trendsetters s navoskovanými kníry i šedovlasí týpci v košili a vestě. Skupinky, co takhle pohromadě uvidíte málokde. Společným jmenovatelem jsou Amíci, kteří poslední deskou vyskočili ze všech škatulek.
Jako support s nimi jedou JEROMES DREAM. Kapela, která zasvítila na konci devadesátek, a od minulého roku se pokouší o comeback. Jejich tvorba musela být před dvaceti lety zjevení, a i když éra této kapely trvala jen pár let, podařilo se jim zapsat se do scény jako jedné z kapel, co inspirovala mnoho dalších. Chaotické screamo, říznuté grindem a powerviolence, tu s podobným rukopisem moc kapel nehrálo. Živě to v dnešní době působí trochu nuceně. Tu epileptickou energii, typickou pro žánr na konci devadesátek, se po téměř dvě dekády dlouhém hajatusu nepodařilo vyvolat opětovně. Hlavním nepřítelem je tu ale zvuk. Hledám místo, kde by to bylo čitelnější, a ani jistota u zvukařského oltáře nefunguje. I skladby, které znám, mám problém rozklíčovat. Lovím detaily a motivy, ale je to čím dál tím větší lopota. Vtírá se pocit, že některé návraty prostě nemají smysl.
DAUGHTERS ždímají poslední desku „You Won't Get What You Want“ co to dá. Myslím, že je to už jejich třetí turné po Evropě od vydání téhle nahrávky, co akcelerovala jejich kariéru o několik levelů výš. Je to unikát s vlastním rukopisem. Takových už dnes mnoho není. Start se skladbami „The Reason They Hate Me“ a „The Lords Song“ je parádní. Elegán Nicholas Andrew Sadler ihned rozjíždí tanečky a Alexis Marshall tentokráte nechal doma sáčko a hopsá po pódiu jen v tričku. No, hopsá. Už při první skladbě stíhá i válet po scéně sudy. Je jen otázkou času, kdy z trika zbudou cáry. K hudbě lze říci snad jen to, že novou desku přehráli celou, a pokud jsem dobře zaznamenal, tak jedinou retrospektivou byly skladby „The Virgin“ a „The Hit“ z alba minulého.
Zvuk. Tady má Nová Cvernovka ještě dosti co zlepšovat. Pokud jste byli hodně blízko, tak to bylo lepší, ale se vzdáleností se od středu dolů vše mazalo v jediné nečitelné šmouze hluku. U zvukařského pultíku jsem měl problém rozeznat basu od kopáku. Vše v jedné hlomozící mase. U baru se třese vše, jakoby nad budovou startovalo stádo vrtulníků. Chápu, že aparát sem byl dovezen speciálně pro tento koncert a organizátoři pro to udělali maximum, ale ozvučit podobný prostor tak, aby kapely jako JEROMES DREAM nebo DAUGHTERS zněly lépe, bude vyžadovat ještě nějaké to experimentování. Kdo viděl DAUGHTERS na Brutal Assaultu, asi mi dá za pravdu, že měli lepší zvuk. Ovšem zdaleka to nebylo tak intenzivní jako v narvaných prvních řadách klubu.
Nasazení kapely tuto bolest ale vynahrazovalo. DAUGHTERS hrají čím dál tím větší kluby a bylo znát, že menší prostor, kde je těsnější kontakt s publikem, jim sedí více. Alexis evidentně bere jakýkoliv prostor jako výzvu. Nízký strop přímo vybízel k tomu, aby se vyzkoušela pevnost konstrukcí pod stropem a pevnost kabelu od mikrofonu. I z mikrofonu s kabelem se dá udělat houpačka. Zhruba ve chvíli, kdy Alexisovo triko vzalo za své a jeho záda pokryla jelita z pásku, se z koncertního prostoru stala kombinace bazénu a sauny. Očistná nirvána. Sonické i fyzické bičování. Všude pot, někde i krev a sem tam nějaké slzy.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?